Příběh pacienta – Pavel Kurušta

Uveřejňujeme příběh pana Kurušty, který byl prezentován i na demonstraci před ministerstvem zdravotnictví 3. 10. v Praze. 

Jmenuji se Pavel Kurušta, je mi 42 let a žijí v nájemním bytě se svou partnerkou a dcerou v Berouně.

Na konci roku 2011 jsem onemocněl virózou, kterou jsem přechodil a po sedmi dnech se můj stav natolik zhoršil, že jsem byl převezen do nemocnice, kde mi zjistili zánět mozku a míchy. Cítil jsem se relativně dobře, ale desátý den jsem již nepohnul nohama a nebyl jsem schopen se ani samostatně na lůžku otočit nebo posadit, slábly i ruce. Následovala celá řada dalších vyšetření, ale zůstával jsem stále nepohyblivý na vozíku. Za tři dny po propuštění z nemocnice v Příbrami mne opět odvezli a opět zahájili řadu vyšetření a léčbu, znovu byl prokázán zánět jak mozku tak i míchy. Potom mne převezli na spinální jednotku do Motola a poté následoval pětiměsíční pobyt v Kladrubech. Rehabilitaci jsem ukončil v dobrém stavu se získáním základních dovedností v pohybu na mechanickém invalidním vozíku. Vše se dařilo a hybnost se zlepšovala, až do doby prvního nachlazení, kdy nastal prudký zvrat a já po deseti dnech strávených na lůžku nebyl schopen se bez pomoci ani hnout. Po měsíci nemoc ustoupila a za pomocí rodiny jsem se po třech měsících opět rozcvičil a alespoň znovu seděl na vozíku. Poté zase ataka – byl jsem zase zaléčen a následně odeslán do RS centra v Motole, kde mi RS přímo nepotvrdili. Při každém onemocnění z nachlazení nebo při zvýšené psychické zátěží se mi tyto stavy vždy opakují. Cvičím pravidelně každý den a pak to znovu udeří a jsem někdy i několik měsíců neschopný. Před třemi lety mi byla diagnostikována spánková apnoe – používám ventilátor. Během používáni invalidního vozíku jsem si poškodil levý ramenní kloub tak, že je na výměnu, ale operovat mě vzhledem k mým setrvalým zdravotním potížím nechtějí. Rozjela se mi po patnácti letech panická úzkostná porucha, objevily se nepravidelnosti srdečního rytmu a fibrilace síní.

Užíval jsem a užívám celou řadu léků. Největším diskomfortem byly jednoznačně bolesti svalů a křeče, probouzení se v noci bez možnosti znovu usnout. Léky, které jsem užíval, měly bohužel i vedlejší účinky, které převažovaly hodnotu úlevy, takže je již neberu. Vše jsem se pokoušel zvládat cvičením, meditací a klidem.

Před dvěma roky mi kamarádka předala zbytek tinktury z konopí na vyzkoušení. Nečekal jsem ani chvilku a již jsem měl v sobě 15 kapek. Po hodině a půl se mi začaly uvolňovat svaly v nohách tak výrazně, že od počátku nemoci jsem tak uvolněný nebyl a cítil jsem se lehčeji a bylo mi až neskutečně na duši krásně a já se zevnitř usmíval na celý svět. Domluvili jsme se, že mi kapičky bude dodávat a já je pravidelně užíval. Samozřejmě, že mne to zázračně neuzdravilo, ale život po tělesné stránce byl jiný. Nebyl dokonalý, ale byl lepší – bolesti a křeče byly snesitelnější. I úzkosti a paniky se eliminovaly. Užíval jsem i paličky nadrcené sypané přímo do pokrmů.

Před rokem ona dobrá a laskavá bytost zemřela a tajemství, z které že to rostlinky konopí ty zázračné kapky připravovala, si odnesla sebou. Když mi kapičky došly, po jednom týdnu se opět začaly dostavovat křeče, bolesti, závratě a špatné spaní. A tak tomu je dodnes.

Musel jsem věc začít řešit a hledat odpovědi na mé otázky ohledně konopí a přípravy léku. Navštívil jsem svého neurologa, který byl velice ochotný a projevil zájem o „léčebné konopí z lékárny“. „Papírování zvládneme a vše okolo taky, ale musíme zjistit, co nám na to řekne lékárna“. Při ceně za gram, kterou mu tam sdělili, mě i jemu bylo jasné, že tudy cesta k lepším zítřkům nepovede, protože jsem odkázán na dávku, která se nazývá „příspěvek na živobytí“. Vzhledem k tomu, že žiji v bytovém domě, který má relativně krytý dvorek od okolí, řešení bylo zcela jasné: „Tak si to zasaďte„.

Byl jsem zcela nadšen a oddán věci, že si vypěstuji něco, co mi pomůže, aby mi bylo lépe. Euforie z očekávání byla tak obrovská, že se mi zdraví i polepšilo. Velice rychle jsem přistál zpět na zemi, když jsem dopodrobna pátral po informacích o pěstování konopí, když jsem se probíral příslušnou legislativou, když jsem četl příběhy lidí, kteří pěstovali a nakonec dopěstovali. Sehnal jsem květináče, zakoupil substrát a to na úkor stravy, zaslal žádost na „legalizace.cz“ o zaslání semínek a hurá do pěstování. Již v průběhu první fáze, kdy jsem kytičky (kterým jsem pracovně říkal „miminka“) měl v bytě před přesazením ven, se u mě začali projevovat obavy z toho, jak budou reagovat ostatní nájemníci. Raději jsem ještě před stěhováním kytek o tom všechny nájemníky postupně informoval, cože to tam před okny budu mít, na co to budu mít, co to bude dělat. Klidu jsem stejně nedošel, protože čím více kytky rostly, tím více se zvětšoval  STRACH! Obavy z toho, že se někomu znelíbím, že někomu něco nezalahodí, že se někdo třeba jen špatně vyspí a …udá mou snahu pomoci si a žít lépe. Ono z původně vysazených dvaceti kytek by už byla asi velká polízanice, a z nynějších šesti přeživších po oddělení samců, nemocných kytek a sabotážích sousedů, by problémy byly také.

Těžko se mi chápe, proč mám žít ve strachu, když nedělám nic špatného, co by jinému škodilo. Vždyť to dělám jen pro sebe, na vlastní riziko z vlastního vnitřně nejupřímnějšího rozhodnutí, tak proč bych se měl bát a proč by mě někdo, kromě lékaře, měl dozorovat?

Sám se snažím vést jakousi osvětu poukazuji na možnosti využití konopí.

To, co stát a úřady pro nás nemocné jako udělali, je pouze opravdu jenom jako. Byly a jsou to jen činy, které nemají ve skutečnosti nic přímo vyřešit, jen se okolo toho plácat, aby to bylo na oko vidět. Pro mě jako pro nemocného, který konopí potřebuje, je jedinou schůdnou cestou legalizace pěstování konopí pro vlastní potřebu. Abych neměl strach si jej sám vypěstovat, usušit a něco si z něj připravit. 

Stát nás chce mít pod kontrolou, a je pravdou, že všeho moc škodí. Pokud nás musejí mít pod kontrolou, tak

• ať je léčebné konopí hrazené ze systému veřejného zdravotního pojištění
• ať stát dovolí nemocným si konopí pěstovat
• ať stát dodá nemocným kvalitní, prověřená semínka léčebného konopí k vlastnímu pěstování, třeba ze zřízené vlastní seed banky
• ať stát umožní nemocným, aby si mohli nechat provést laboratorní testy vlastních pěstebních úspěchů
• ať stát zřídí konopnou banku, kam by ti, kteří jsou schopni pěstovat a měli by přebytky, je zasílali a ty by pak byly rozesílány těm, kteří si sami pěstovat nemohou

To vše zajistit pro pacienta zdarma nebo za co nejnižší poplatek. Nejlepším řešením je ovšem dostupnost konopí.